Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pohádka o dudáku Jírovi a čertech z Helfenburka

4. 3. 2009

Kdysi dávno žil v malé vesničce Předslavicích mezi Volyní a Vlachovým Březím dudák Jíra. Hospodářství měl chudobné. Malou chaloupku a kousek pole. Rozumí se samo sebou, tak malé hospodářství se ženou nemohlo dobře uživit, a tak si  musel přivydělávat na živobytí muzikou.

  Dudák to byl však znamenitý. Na žádné tancovačce nesměl chybět, jeho dudy rozradostnily všechny. Čeledíny, děvečky i sedláky Jednou takhle na podzim hrál na posvícení v Koječíně, vesničce pod Helfenburkem.

   Když se pozdě v noci vracel domů, připletlo se mu pod nohy malé černé kotě, celé urousané. Jíra byl dobrák od kosti. Sehnul se, a malého kocourka strčil za kabát, aby se trochu zahřál. Tak si přinesl domů k nevelké radosti své manželky, malého černého kocourka. Od samého počátku v Jírovi našel kocourek zalíbení. Nehnul se od něho na krok, všude jej doma provázel. Ba dokonce s ním líhal v posteli, k velké nelibosti jeho ženy.

   Jedno však na kocourkovi bylo divné. Když se setmělo a přišla noc, začaly mu podivně červeně svítit oči. Také jakmile se Jíra vypravil někam hrát, kocourek zmizel a objevil se až těsně před jeho návratem. Jírově ženě to bylo všechno nějak podezřelé. Tušila v tom nějaké čáry, nejraději by byla, aby kocour někam zmizel. Chytit ho, dát do pytle a odnést k pohodnému si však netroufala. Věděla, že kdyby se to Jíra dozvěděl, bylo by doma zle.

   Čas plynul, a Jíra zase odešel z domu za výdělkem. Hrál na bavorovské pouti, a ta je koncem léta, po žních. Těšil se, že sedláci budou v dobrém rozmaru a pustí nějaký ten grošík. Hluboce se však zklamal. Sedláci, místo aby se radovali, seděli v lokále hospody Na Rohlíku sklesle. Mudrovali o špatné úrodě a nových daních, které vrchnost vypsala. Ať hrál Jíra sebelépe, mošnička zůstala prázdná. Před půlnocí sbalil dudy a vypravil se domů. Jak tak kráčel od Bavorova a láteřil na mizerné časy, ocitl se najednou pod Helfenburkem. Cesta byla špatná a Jíra láteřil ještě víc. Náhle v dáli, na odbočce ku hradu, uviděl červené světélko. Zaradoval se a přidal do kroku.

   Za chvíli stanul před černě oděným pánem, který ho zdvořile oslovil : „ Jak se daří, kmotře Jíro?“ „Ale špatně,“ odvětil dudák a spustil vodopád chudoby. Černý pán ho pozorně vyslechl a posléze pravil : „ Když je to tak špatné, nechtěl by sis vydělat pár zlaťáků ?“ Jíra viditelně pookřál a radostně dodal : „ Toť se ví, že rád. Za peníze budu hrát třeba i čertům! “ Jakmile to uslyšel cizinec v černém, podivně se mu zablýsklo v očích a vlídně řekl dudákovi : „ To jsi mě velmi potěšil, ale nejenom mě, ale i mé kamarády. Pojď za mnou, zahraješ mi i mým kamarádům přímo na Helfenburce.“ Pozdvihl lucernu a svižným krokem vykročil rovnou ku hradu. Sotva prošli všemi branami a ocitli se na velkém nádvoří,  začali ze všech koutů vyskakovat čerti. Průvodce pokynul Jírovi, aby si připravil dudy a mošničku, do které vybíral odměnu za své hraní, a dudák spustil.

  Čerti se chytili za ruce a začal pravý čertí rej. Jíra hrál a hrál, a když udělal přestávku mezi hraním, přistupovali čerti jeden po druhém a házeli mu do mošničky pravé uherské zlaťáky. Tedy skoro všichni, až na jednoho, který zůstával stát opodál a všechno bedlivě sledoval. A tak to trvalo až do rána. Sotva začalo svítat a v nedaleké Javornici zakokrhal první kohout, v ten okamžik přestali čerti křepčit,  rázem se proměnili v kočky a zmizeli. Dudák Jíra zůstal na opuštěném nádvoří sám.  Zprvu nevěděl, zda to byla skutečnost, nebo se mu to jen zdálo. Ale pohled na mošničku plnou zlaťáků  ho přesvědčil, že to, co prožil za uplynulý zbytek noci je pravda, a žádný sen.

   Jíra si zvesela zavýskl, sebral dudy, mošničku plnou zlaťáků a zvesela si to namířil k domovu. Domů přišel skoro v poledne. Před chaloupkou na něj, jako obvykle, čekal jeho oblíbený kocourek. Radostně předl, otíral se mu o nohy, a hbitě za ním proběhl do světnice. Jírová už čekala, celá rozezlená a spustila : „ Ty jeden ochmelko, po zábavách si chodíš, co vyděláš, to propiješ, abys na hospodářství něco udělal, to ne.“ Jíra se usmál a povídá : „ I mámo, mlč. Sedni ku stolu, já ti něco ukážu.“ A než se Jírová vzpamatovala, rozepnul mošničku a před zkoprnělou ženu vysypal na stůl pěknou hromádku zlaťáků.

   Jírová nevěřila vlastním očím. Prsty prohrabávala zlaťáky a mumlala : „Táto, že ty jsi se dal k loupežníkům. Pocestné jsi přepadával, možná i vodňanské kupce na Zlaté stezce, ještě nás přivedeš před soud, a sebe na šibenici.“  „ Kdepak loupežníci, ale čerti mě odměnili, za to, že jsem jim zbytek noci hrál na Helfenburku až do rána. A víš, že jakmile zakokrhal v Javornici první kohout, všichni čerti se rázem proměnili v kocoury, úplně stejné jako je ten náš.“ Jakmile Jíra vyslovil tuto poslední větu, jeho kocourek vyskočil na římsu otevřeného okna, ještě jednou se na Jíru podíval a zmizel nadobro pryč.

  A od té doby se u Jírů zablýsklo na lepší časy. Jíra přikoupil pole, obstaral dobytek, přistavěl chalupu a stal se dobrým hospodářem. Dudy pověsil na hřebík a již se jich ani nedotkl. Když přijdete ještě dnes do Předslavic,  na návsi uvidíte výstavný statek s krásným barokním štítem. Dodnes se tam říká u Jírů.  

 

autor: Luděk Hintnaus®